Léto končí a tak již nezbývá nic jiného, než se s potutelným úsměvem poohlédnout a říct si, že se to přežilo. Hned začátkem prázdnin jsem jela na služební cestu s přítelem do Padovi (Toskánsko). Rozhodli jsme se pro dopravu autem, protože máme psa a dále jsme si chtěli cestu prodloužit o několik hezkých dní u moře a o několik příjemných nocí s dobrým vínem a jídlem.

První tři dny jsme trávili v překrásném luxusním hotelu, přímo v srdci města. Když se nám ubytování „omrzelo" přešli jsme na stan v kempech. Po dalších třech dnech v kempu jsme usoudili, že by to chtělo trochu více dobrodružství, trochu méně peněz a lidí a vydali jsme se vstříc Toskánským horám.
Naše vidina romantického západu slunce v italské divočině nás vedla kupředu a pomalu jsme stoupali po prašné cestě vstříc nadcházejícímu večeru. Prvním cílem bylo najít nějaké místo, kde by se dal pohodlně rozložit stan, otevřít láhev růžového a hledět na zapadající slunce. Naše představa se však jen málokdy shoduje s tím, co kolem vidíte a stále se ujišťujete, že možnost se vrátit máte vždycky. Cesta se však náhle stáčela ještě na menší a ještě prašnější cestičku, kterou ruka turismu ještě nepolapila. Prvotní radost se však rychle vytratila. Proč jsou tu na zemi ty nábojnice? Jsou tu škorpioni, hadi, prasata, vlci nebo dokonce medvědi? A může se tu vůbec stanovat? Začala jsem litovat, že nebyl čas si před cestou přečíst turistického průvodce. Napadat Vás začalo leccos.....

No nic, večeře při západu se nekoná, radši to rychle zaspíme. Vlezli jsme i se psem do stanu a honem za sebou zavřeli. Ale ani spánek se jaksi nekonal. Nejprve začnete potřebovat na záchod, pak máte pro změnu hlad. O myšlenkách na bláznivé myslivce, kteří střílí vše co se hýbe ani nemluvím. Fantazie pracovala na plné obrátky. Jsem městský člověk, uspává mě zvuk tramvají a letadel. A tady bylo nesnesitelné ticho.

Však o co jde? Mam tu s sebou loveckého psa a velkého chlapa! Jenže ten můj hrdina se budil strachy v intervalech každých patnáct minut. Zdáli se mu jen samé šílené scénáře. Ani já jsem na tom nebyla líp. Usnula jsem vyčerpáním o půl čtvrté ráno a přibližně ve čtyři se opět probudila. Měla jsem ruku přiloženou k ústům, že prý mám být absolutně potichu. Krve by se mně nikdo nedořezal. Nedaleko od našeho stanu funěl kanec! Asi na pět minut mi přestalo bouchat srdce a napadlo mě, na co toho svého muže tady vlastně mám? Aby mě ještě v takovou chvíli budil?

Až druhý den mi ve vtipu (potom co mu otrnulo) řekl, že by v případě hrozícího nebezpečí nejdříve zkusil psí granule, pak psa a nakonec mě. A z toho vyplývá, že to jsou mnohdy vlastně ženy, které zachraňují muže a nikoliv naopak a nemusí v tom být zrovna žádný kanec.