NAŽIVO(T) V MILÁNĚ aneb je ve mě živo(t)

autor: Renata Ptáčníková

publikováno: 24. 10. 2011

Myslím, že jsem tradiční žena. I když můj život i módní styl je tradičně netradiční, řekla bych něco mezi Teheránem a Paříží, poslední dobou se mi daří dělat jen málo tradiční životní kousky.  Od své kultovní profese, které jsem celý život věřila, spojování národů, jsem se dostala k sebepoznávání, léčitelským kurzům a masážím. Někdy mám trochu obavu, jestli můj muž nebude reklamovat svatební slib, protože si vzal někoho, kdo určitě nebyl tím, co je teď… Naštěstí zatím nevykazuje známky reklamačního řádu a běží se mnou naší štafetu. Za měnícího se počasí improvizujeme v rolích, strháváme masky a občas i utíráme slzy. Je to frkot! Nedokážu ani říct a spočítat, kolikrát jsem v letošním roce seděla v autě nebo v letadle, setkala se s lidmi, kteří mě totálně dostali, protože byli tak neobyčejně obyčejní, anebo obyčejně neobyčejní, že mi nějak vnitřně vyrazili dech.

Dlouho jsem nepsala svůj článek, dlouho jsem si totiž myslela, že nemám co říct, a že by moje řádky neinspirovalyani by neovlivnily můj přidělený počet čtenářů a zapadly by v internetovou šeď. Jsou témata, o kterých bych už teď ráda napsala, ale cítím, že nejsou úplné. Tak píšu tohle. Koupili jsme si psa, protože minulý rok nám jednoho sežral jiný pes. Zakládám velké pracovně kulturní centrum. Začínám studovat masérskou školu. Organizujeme módní akce. Jsou to velké věci, které mě baví, ale v daný moment mi připadají nedůležité. Můj vnitřní život je totiž mnohem pestřejší než dříve. Začínám cítit. Začínám plakat, a konečně se začínám zase pořádně řehtat. Kdo nejvíce pocítil změnu, je určitě moje dcera, která je na tom emočně mnohem lépe, a od narození dává jasně najevo signály jejího srdce. Našla jsem to své! Mám ho taky! Dlouhý čas jsem o něm nevěděla. Člověk dělá věci tak nějak automaticky.. Za největší štěstí považuju v tomto roce to, že jsem přestala automaticky žít a začala jsem si uvědomovat, co cítím, protože podle toho jsem začala chápat to, co opravdu chci. (Ono to mnohdy jinak nešlo, protože ať jsem byla kdekoliv, symptomy mého těla reagovaly navenek tak jasně a evidentně, že to nechtěně vědělo často i okolí :D).

Při mé poslední cestě, do Milána, jsem se těšila na módu, na atmosféru, na Itálii, na zvláštní pohodu, která se Vám dostane do každé buňky při prvním doteku špičky Vaší nohy z letadla na pevninu. A ono nic. Nekecám. Itálie nebyla Itálií, kterou jsem znala. Mí soukmenovci, pohodáři, Taloši, tak, jak je znám, byli naopak uspěchanými Evropany s nepřítomnými „automatickými“ pohledy západního světa. Fuj. Seděla jsem nad pizzou a rizottem u nejkrásnějšího chrámu Duomo vedle hlavní módní třídy Galleria Vittorio Emanuele a dívala se nikoliv na módní šílenství a lásku k módě, ale na kamenné tváře automatických lidí. Bylo mi divně. Jsem to já? Miluju cestování, miluju lidi, miluju módu! V Guccim, Vuittonu i Pradě jsem nepotkala žádnou živě kreativní bytost. To kouzlo sebevyjádření, které móda umožňuje se někde vytratilo. Naštvalo mě, že Vuittonku má v Itálii prostě každý! Stejně jako Applíky, mrkváčové džíny, big brýle a automatický výraz obličeje, s nikým mi nešlo setkat se očima. Ptala jsem se sama sebe, co je špatně? Proč jsem zklamaná? Už to vím! Miluju kreativní módu! Svetr ze sekáče, šálu od Vuittona, hodinky po dědečkovi a úsměv na tváři z dobrého pocitu vlastního já! Jsme přece originály! Volám všechny kreativní ženy světa! Odpojte se od automatismu značek a stars, projevte své srdce a milujte Váš způsob. Život je moc krátký na to, abychom byli někým jiným. Tak to jsem si, přátelé, za tento rok uvědomila. Byla to fuška. Posílám pozdrav z krajiny mého srdce. Jste tam.